Neumím se smát, když tak jen na pejsvída

(úterý 29.8. – neděle 3.9.2017) Týden byl stereotypní až nudný. Deprese sice útočila jen sporadicky, ale obyčejná blbá nálada mi k nepohodě stačila.

V úterý jsem po ránu byl na odběru krve pro kontrolu cukrovky. Běžná otrava, píchnou člověka do prstu a kvůli tomu je třeba se harcovat dvakrát 20 minut na polikliniku na Trávnické. Jo ještě chtějí moč. Tentokrát jsem asi špatně uzavřel zkumavku, tak jsem byl laborantkou vyplísněn. Nedivil jsem se jí, taky bych na cizí čůránky jen nerad makal. Pak jsem ještě šel do spořitelny za novou osobní bankéřkou, naprosto nepřipraven, neznal jsem ani její jméno. Den blbec.

Středa, co bych tak řekl o středě? Prošel jsem se tentokrát jen Mozartovou ulicí a zastavil se v Hrušce, kde jsem skoro nic nekoupil, protože mám všeho dost.

Ve čtvrtek se pak konečně odehrála ta kontrola cukrovky. Do budovy někdejšího Cílu až kdesi v Držovicích jsem jel autobusem, abych nebyl ulítaný a nezvýšil se mi tlak. Udělal jsem dobře, přede mnou byl jen jeden pacient a sestra mi natočila i EKG. I tak mi srdce běželo jak Zátopek. Nervózní z doktorů asi nikdy být nepřestanu. Výsledky nevalné, za dva měsíce repete. Odpoledne ještě přišla maminka, dali jsme si pár her žolíka a bavili se s kocoury o možnost vzájemné participace na desce stolu. Většinou tam chtěli ležet všichni tři.

No a v pátek Zlatá brána, tedy DM a Billa. Jinak nic zajímavého. V sobotu u maminky, jinak nuda, v neděli jsem akorát třídil s maminkou oblečení po tátovi, což mi náležitě hýbalo srdcem, dnes bych to EKG neustál. No a odpoledne jsem objednával na webu Košík.cz – napřed to nešlo vůbec, padlý server, pak sice jo, ale nešlo zaplatit kartou, leda až při předání zboží. Košík se spojil s Koloniálem a od pondělka má nastat velký převrat.

A nyní konečně k tomu titulku. Přes všechny životní peripetie jsem až nyní pochopil, že se vlastně neumím smát. Radosti je v životě tak málo, že jsem se to nikdy nenaučil. Myslím normální úsměv s viditelnými zuby. Občasný chechot – no snad někdy v dětství, ale to už je strašně dávno. Maximálně se někdy usměju „na pejsvída“. Tedy se zavřenými ústy (tento pojem vymyslela autorka Viviana Mori, že ji zdravím). Chtěl jsem zakončit tento výplod hodně sprostě, ale kvůli Viv to neudělám. Život stojí za pytel, což ví i pan velitel…

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s